DÍKY, COVID-19

Všichni jsme se celkem nečekaně dostali do nezvyklé situace. Nejen, že čelíme nouzovému stavu, celý národ se oblékl do roušek (díky Bohu za ně!) a jsme celkově všichni trochu omezeni, ale také se spousta domácností ocitla v nezvyklých situacích. Ti, kteří běžně z domova nepracují, mají home office, učí se pracovat na dálku. Děti jsou celý den doma. Učí se na dálku. Všechno je najednou jinak. A nezvyklé situace přináší nové pohledy na věc…

Dnes jsem se dostala do situace, která mě v kontextu toho všeho trochu pobavila, ale hlavně jsem si uvědomila věci, o kterých se nemluví. Nebo aspoň ne všichni to umí přiznat…

Když po obědě zapadla starší dcera do peřin a nejstarší po celodopoledním válčení se školními úkoly také zalezl do pokoje, nejmladší 4 měsíční prcek se rozhodl, že spaní v kočárku bylo dost a vstal. Standard. Jeden usne, druhý vstává. Vlastně potud je všechno v normálu.

A protože nemáme v domě místnost, která by se dala využít jako pracovna, manžel vyřizuje práci u nejstaršího v pokoji. Jenže ten zalezl a manžel si počítač přenesl ke mně do obýváku. Odtud už je to všechno tak trochu jinak….

Manžel u stolu, já na gauči s miminkem. Zatímco manžel (dnes už na minimálně třetím konferenčním hovoru) řeší strategické kroky a plány zajištění výroby v souvislosti s COVID-19, přistihla jsem se, že se snažím malého udržet co nejvíc potichu, aby nerušil. Mezi smysluplnými a sofistikovanými frázemi hodnými korporátního prostředí dělám„šiju boty do roboty….“ a „paci paci pacičky…“.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak rozdílné naše světy jsou A chvilku jsem se zastyděla, možná si přišla i trapně. Ale jen na chviličku, než jsem si poskládala zbytek. I když ve volných (čti po večerech a ukradených chvilkách) pracuju, snažím se rozjet svoje podnikání a zaměstnávat mozek „dospěláckými“ aktivitami, pořád jsem hlavně máma. Najednou mi to korporátní prostředí, ze kterého jsem vzešla, přišlo jako jiná planeta, kam nepatřím. Já se ale dívám do bezzubého úsměvu tvorečka, kterému je současná situace úplně jedno. Je pro něj důležité, že má mámu u sebe, a uvědomuju si, že vlastně ta moje současná práce je nejlepší na světě. I když docela bídně placená….

A to je ta myšlenka, kterou chci sdílet. Kolik z nás si může dovolit dělat práci, která ho opravdu baví a naplňuje? Díky tomu, že manžel občas „mluví jiným jazykem“ než já, já můžu dělat tu nejlepší práci. Ať už je to „paci paci“, upravování životopisů nebo třeba psaní tohoto článku….takže COVID – 19, DÍKY?!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů