Před 25 lety nikoho ani nenapadlo, že by hledal práci na internetu. Vlastně málokdo měl tušení, že nějaká taková možnost bude existovat a pokud to někoho napadlo, pak většina běžné populace neměla k internetu vůbec přístup. A jak to tedy probíhalo?
Nadějné a vybrané studenty na středních školách a učilištích si často velké podniky vychovávaly k tomu, že jim po maturitě/vyučení hned nabídli místo a měli tak zaručené místo. Pokud jste dostali zajímavou pracovní nabídku v jiném městě nebo okrese, společně i s možností bydlení, neváhali jste a přestěhovali se za prací. Další možností byla klasická novinová inzerce, ale asi nejběžnější v té době bylo osobní “poptání se” nebo doporučení známých. Prostě jste obešli pár podniků v blízkém okolí, na vrátnici se zeptali, zda někoho nehledají a pokud jste měli štěstí, měl vrátný přehled a dostali jste se celkem rychle na místo, které bylo alespoň ve vašem oboru. Takový vrátný v té době hrál celkem významnou roli v preselekci uchazečů pro firmu a vlastně plnil i roli takového junior personalisty. Pokud jste se mu na první pohled nezdáli, do dalších “kol” jste neprošli….
Oproti tomu v dnešní době je možností tolik, že se nabízí otázka, zda je to ještě výhoda. Mnoho lidí je pak zmatených z široké nabídky a vlastně neví, co chtějí a kam se vrtnout. Hlavní roli dnes hraje internet. Snad každý hledá práci na internetu. Nikam nemusíme chodit, ani obcházet firmy osobně a ptát se na volná místa. Všechno máme dostupné na pár kliků, často i práci v jiné zemi, aniž bychom se museli stěhovat. Pracovních portálů je nespočet, pozic ještě víc a různých, často nicneříkajících názvů pracovních pozic je ještě víc….
Na inzeráty odpovídáme online pomocí jednoduchých formulářů nebo prostřednictvím e-mailu. Papírové životopisy v 90% případů neexistují, předpokládá se, že každý má přístup k počítači a textovému editoru. První preselekci často dělá nějaký sofistikovaný software, odpovědi dostáváme často robotické, aniž by někdo vůbec musel na druhé straně hnout prstem. Samozřejmě i dnes hraje velkou roli doporučení a reference známých. V dnešní době máme výhodu velkého výběru a relativního pohodlí. Na druhou stranu se často stává, že se uchazeči “utrhnou ze řetězu” a bezhlavě a bez rozmyslu rozesílají životopisy. Ztrácejí pak přehled, dost často ani neví, kam CV poslali a o jaký podnik/pozici se jedná a firmy jsou zase zahlceny stovkami odpovědí a nemají kapacitu odpovídat každému osobně, ačkoliv je to přinejmenším slušnost.
Pohovory probíhají v několika kolech, někdy i “na dálku” přes Skype nebo jiný komunikátor…často vás zkoumají a testují, procházíte již zmíněnými “acéčky”, řešíte případové studie, modelové projekty apod. Personalisté a manažeři prochází školeními, za každou vaší odpovědí hledají skrytý význam nebo nějakou patologii a často vlastně ani neposlouchají co jim obyčejně člověk říká…Není ale divu, celá tahle doba a systém je k tomu tak trochu vede….
A co vy? Pokud jste hledali práci před více než 20 lety, co jste zažili zajímavého/pro dnešní dobu kuriozního? Kterou dobu byste brali víc?