Obyčejné rozhovory s neobyčejnými lidmi vol.2 – Lucie Solovjevová

Třídní učitelka jí řekla, ať jde na učňák, že na víc nemá. Střední školu si vybrala podle ostatních a aby učitelce dokázala, že nemá pravdu. Narození dětí bylo impulzem k dalšímu studiu a osobnímu rozvoji. Díky své odhodlanosti a lásce k výzvám se dostala k práci, která ji naplňuje. Vlastně má práce dvě, které se skvěle doplňují a přináší jí určitou harmonii do života. Lucka přináší skvělý příběh, který stojí za to si přečíst a inspirovat se jím, stejně jako její fotky, které pod jejíma rukama vznikají.

Dobrý den Lucko, měla jste nějakou práci snů jako dítě? Jak se ten sen měnil v čase?

Asi jako každé malé dítě, milovala jsem zvířátka, proto byl dlouho můj sen stát se veterinářkou. Vytratilo se to až v pubertě, kdy jsem svou cestu neviděla příliš jasně a spíše jsem netušila, čím bych opravdu chtěla být, neměla jsem cíl. Už při výběru střední školy jsem dala na vliv okolí a šla tam, kam přátelé. Nevěřila jsem si. Jasně si pamatuji, jak mi třídní učitelka na základní škole řekla, že mi nedoporučuje střední školu, ale ať jdu studovat na učiliště :D.

Na střední školu jsem podala přihlášku spíše, abych jí dokázala, že se plete. Její názor však ve mně přesto zanechal stopy. Myslím, že v tomto věku je veliké štěstí, když dítě ví, co od života chce a jde si za svým snem. Ale nebývá to pravidlo, spíš je to opravdu výjimečné.

Jaký obor jste vystudovala? Pracovala jste někdy/pracujete v té oblasti?

Díky některým závažným událostem v životě, které nechci zmiňovat, jsem tehdy střední školu nedokončila a dodělávala si ji až později po narození první dcery při mateřské dovolené. Studovala jsem tehdy dálkově pět let a do toho pracovala jako pečovatelka v odlehčovací službě. Můj maturitní obor byl zdravotnický asistent. Studium mě velice bavilo, ale s praxí už to bylo jiné. Pracovala jsem ve zdravotnictví krátce, v nemocnici, na chirurgii, na septickém oddělení.

Když se mi narodila druhá dcera, využila jsem opět čas při mateřské dovolené na změnu svých pracovních možností, neuměla jsem si představit zbytek života strávit v zaměstnání, které mě nenaplňovalo.

Rozhodla jsem se zcela změnit obor, proto jsem nastoupila na vysokou školu a vystudovala bakalářský obor sociální politika a sociální práce. Byl to nejlepší krok v mém životě. Studium na VŠ mi otevřelo zcela jiné obzory, kudy bych se chtěla vydat a kde se zdokonalovat. Objevila jsem tam svůj nový pracovní sen a získala vizi, která mě nyní popohání kupředu.

Jak byste popsala Vaši předchozí / první práci jedním slovem?

Jedním slovem popsat práci v nemocnici? Asi zkušenost. Pro mě samotnou to byla obrovská zkušenost, pro zdravotníky je zkušenost nezbytné vybavení a pro pacienty je pobyt v nemocnici také nezapomenutelná zkušenost.

Čemu se věnujete teď?

V současné době pracuji jako sociální pracovnice pod Českým červeným křížem v Litoměřicích, konkrétně v Kontaktním centru Litoměřice. Je to moje hlavní činnost, přesto, že mám zkrácený úvazek kvůli mé druhé vášni, a tou je focení.

Na tu jsem si od prosince 2020 založila živnost. Mám obrovské štěstí, že obě mé činnosti mě naplňují a velice baví. Kdybych si měla vybrat mezi nimi, nevěděla bych. Jsou to diametrálně odlišné záležitosti. Lidé, s kterými se v obou činnostech setkávám, jsou, řekla bych, téměř v protikladu.

V sociální službě se setkávám s neštěstím, trápením a sociálním vyloučením. Při fotografování s pravým opakem, a to s radostí, štěstím z nového života a rodiny. Možná mi to dodává pocit harmonie, vyvažuje mi to to negativní, s čímž se v kontaktním centru setkávám a zároveň si více uvědomuji a vážím si událostí v životě, které má člověk tendence brát jako samozřejmost. Proto také na focení miluju zachycování emocí a jedinečné atmosféry, zachycovat neopakovatelné okamžiky života.

Jak jste se k focení dostala? Co to vyžadovalo?

Přišlo to zcela náhodně, když jsem obdivovala fotografie svého kamaráda, který mi za pár peněz prodal starý objektiv Helios. Je to manuální objektiv s úžasnou atmosférou, který mě dost naučil. Za nějaký čas jsem si pořídila další starosklíčko Tair a už se toho nemohla nabažit. Jsou to nyní asi tři roky, co jsem si občas cvakla kamarády, ti to sdíleli a zalíbilo se to zase jejich známým atd. Nejprve jsem nechtěla fotit za peníze, musela jsem zkušeností dojít do bodu, kdy jsem si věřila ve své tvorbě natolik, abych své fotky ocenila. Nyní už mám své stálé klienty, zcela jinou techniku a živnost jako vedlejší činnost při zaměstnání. Jsem za to moc vděčná!

Co Vás na vaší práci – pracích naplňuje? Proč jste se v tom našla?

Co se týče práce sociální pracovnice v k-centru, baví mě těmto lidem ukazovat to krásné, co v nich vidím já, pomáhat jim najít v sobě sílu na změnu a motivovat je k lásce k životu, přesto, že mají za sebou kolikrát tak nehezké zkušenosti a jejich situace se zdá být nezměnitelná.

U fotografování je to zachycování okamžiku života v jeho kráse a pestrosti. Přesto, že je pak fotka nehybná a dvojrozměrná, obsahuje něco hlubokého a vícerozměrného. To na tom miluji, je to jako malovat emoce a atmosféru, něco nehmatatelného.

Jaké výzvy přináší Vaše práce? Co je na tom těžkého?

Mám moc ráda výzvy :D. Je to jako benzín do motoru, aby ze sebe vydal to nejlepší. Jednu obrovskou výzvu mi přineslo hlavně zaměstnání v k-centru, a tou je psychoterapie. Už na VŠ se ve mně probudil cíl jít do psychoterapeutického výcviku a věnovat se tomu. V k-centru se prohloubil. Stalo se to součástí nějaké vize do budoucna a už pomalu podnikám nějaké kroky k naplnění.

U focení je rozhodně výzva každé focení doma :D. Fotím převážně v domácím prostředí u zákazníků, nikdy předem nevím, kam jedu, jak to tam bude vypadat, jaké tam bude světlo a u novorozeneckého focení ani, jestli se vůbec nějaké fotky povedou. Je to ale takové super dobrodružství a baví mě to. Těžké na všech výzvách je všimnout si zárodku pochyb o sobě, že to zvládnu a uvědomit si, že to je jen nastavení mysli, které jsem ale já pánem a ne naopak.

Jak byste popsala Vaši současnou práci jedním slovem?

Živoucí

Vyjmenujte 3 věci, které vás přiměly do toho jít…

Tak ta s největší intenzitou byla určitě nechuť z tehdejšího zaměstnání a představa ustrnutí v něm po zbytek života.

Uvědomění si, že já jsem tvůrce svého života a překážky si tvořím jen ve své hlavě.

Pak především podpora rodiny, za kterou jsem moc vděčná.

Co byste vzkázala všem lidem, kteří hledají práci / přemýšlí o změně nebo studentům (a nejen těm), kteří teprve pracovně hledají sami sebe?

Zkuste se vymanit z vlivu okolí, nedejte na něj, ale soustřeďte se na to, co chcete vy, co cítíte uvnitř vás a rezonuje to s vámi, kam vás to táhne. To je totiž to pravé pro vás, a když si za tím půjdete, věřte, že život vám připraví podmínky, abyste toho nikdy nelitovali. Strach ze změny nebo z čehokoli je jen omezení, které jste si sami vytvořili ve své hlavě, a lze s tím pracovat. Pokud máte nějaký sen, vždy máte v sobě všechny předpoklady si ho splnit, stačí je jen objevit.

Lucce děkuju za čas a přeju, ať se jí dál daří! Její fotky a jak jí to jde si prohlédněte na Instagramu @luciees.foto nebo na Facebooku